Strana 4).
... Rok 2000 ... aneb jak jsem se dostal za louži. Za " VELKOU LOUŽI ".
Jo,jo. Moje létání a i ostatní činnosti v Česku začátkem roku 2000 zcela ustali. Proč ? Důvod byl jednoduchý. Potom, co mi někdo vykradl dům, jsem se rozhodl, že se odstěhuji. A ne jen len tak někam. Rovnou na druhou stranu zeměkoule. Do Kanadského Vancouveru. Dostala se mi totiž shodou okolností do ruky nabídka, pracovat v Kanadě jako mechanik leteckých přístrojů. Slovo dalo slovo a já se odstěhoval do Kanady. Zajímavostí celkem je, že jsem poprvé v té době letěl dopravním letadlem. A navíc několika. Z Čech do Amsterodamu jsem letěl s ČSA letounem Boeing B-737 a pak s KLM letounem MD-11.
Několik měsíců jsem znal pouze cestu z domu do práce a zpět, ale postupně jsem zjistil, že i v Kanadě se létá v menším.
Začal jsem na kole ( můj zrychlovací dopravní prostředek v Kanadě ) občas zajíždět na asi deset kilometrů vzdálené letiště Delta Airpark. Byl to takový klon mezi ULL a sportovním letištěm. Letiště bylo rozměry spíš menší, než menší. Takové Letňany byly co do velikosti obří.
S velmi slabou angličtinou, ale s foťákem jsem se potloukal po letišti, občas si koupil čaj nebo kafe ( o to jsem si říci dokázal ) fotil a koukal. Když jsem již začal být "podezřelý" , zželelo se jednomu pilotovi a nabídl mi, že mě sveze. S radostí jsem přijal a čekal jsem nějakého hadraplána, kterého vyndá z hangáru. Jaké bylo moje překvapení, když chlapík usednul do obřího bouráku bez střechy a začal z hangáru tahat Texana !! Jak jsem se dozvěděl později, nebyl to Texan, ale druhoválečný Harward ( license Texanu z Anglie ).
Na obrázcích níže se můžete podívat na několik fotek z letiště Delta Airpark a mého svezení. Na prvním snímku jsem já vlevo, s Tonym, pilotem a majitelem letounu. Tony byl instruktorem v RAF a nyní žil a létal již dlouhou dobu v Kanadě. Otec jeho manželky byl z bývalé Jugoslávie a tak jsme si celkem rozuměli.
Harward :
- Typ : Dolnoplošník, dvoumístný cvičný
- Profil : nevím
- Podvozek : dvoukolý s řízenou ostruhou
- Motor : obrovský, hvězdicový
Vlastní fotka, viktorka pro moje rodiče.
Pod námi je " kanadská hrouda " ...
Fotka po úspěšném přistání. Celkem jsme letěli asi hodinu. V půli cesty akrobacie - přemet, souvrat , zvrat. Krása.
Poslední fotka z Harwardu...přes pravé křídlo focené letiště Delat Airpark. Poloha na břehu zálivu, nádhera. No, ale jukněte na délku vzletové dráhy. Ano, je to ten proužek trávy na fotce nahoře. Sedat na něm s letounem z WW II bylo opravdu umění. Ale Tony to nedělal poprvé a zjevně si užíval mé zděšení. Na finále mi říkal Peter ( Pítr ) vidíš už dráhu ? Já že NÉ .. A teď ? NE .. Pak podrovnal a seděli jsme na dráze . No fakt dobrej !!! Asi jinej gang ( reklama ).
Tony po přistání v kabině svého stroje.
Po pátrání ve svých zásobách různých papírů, složek, fotek a ostatního bordelu jsem dokonce vyškrábnul i Tonyho vizitku.
Další vizitku, kterou jsem tam také měl, je z leteckého klubu, které sídlí na letišti Boundry Bay. To je letiště hned vedle Delty Airpark, ale byla to bývalá vojenská báze a měla tři dráhy do trojůhelníku. Prostě luxus, který teď využívají sportovní letci.
Po několika dalších návštěvách na letišti Delta Airpark jsem se svezl ještě několikrát.
Na dalším snímku je má další trofej. Nevím ale přeně co je to za typ. Stál jsem na kraji pojížděčky a zase fotil. Po dráze pojíždělo letadlo a když mě míjelo, stroj zastavil a otevřela se kabina. Pilot ne mě mávnul, já nasednul a už jsme letěli. Jak jednoduché ha, ha. Byl jsem neskutečně šťastný, když pilot řekl do mikrofonu ... " Teď to vem " !!! Chytl jsem berany, ano, letoun neměl kniply ale volanty. Nechal mě řídit asi dest minut, viděl totiž, že už jsem letadlo někdy řídil. Do dnes si pamatuji, jak jsem vlevo v moři viděl mrtvou velrybu! Letoun měl sice americký marking, ale létal v Kanadě. Myslím, že to byla jen barevná úprava. Nevím.
Na poslední fotce z Delta Airpark je překrásný originální Piper.
Další fotka, kterou sem dám je zřejmě taky Piper, ale to si nejsem moc jistý.
Když jsem se tak toulal mezi hangáry, vytlačil majitel svůj krásný Spitfire ... repliku. Zatahovací podvozek, krásný zvuk motoru. Prostě nádhera.
Další překvapující letoun byla i tato amfibie. Zaparkovaná před hangárem, ale nějak mi na tu souš neseděla.
Při pojíždění jsem ještě cvaknul tento malý letounek. Typ bohužel také nevím...
Ještě se u tohoto obrázku trošku vrátím k Tonymu. Vzal mě za letištní budovu a ukázal mi tento nádherný mini-letounek pro děti. Byl vychytaný do posledního detailu. Vrtule se točila kličkou z kabiny. Motor byl rotační, točili se i hlavy válců, ty byli vyrobené z plechovek. Kabina zavíratelná, trénink IFR létání included :-))
Je vidět, že ten kdo to dělal byl machr a moc se mi líbilo, že piloti myslí nejen na sebe, ale i na letecký dorost a podhoubí.
Odskočil bych z letiště Delta Airpark, protože jsem našel ještě fotky z výletu na jiné letiště, kam mě vzal Tony jeho Harvardem.
*** Na úvod bych sem dal fotku osobního " kočáru " majitele letiště. Není to nic menšího než tento překrásný, vypulírovaný Beaver.
Asi je vidět z dalšího snímku, že to letiště se nacházelo na břehu řeky a že většina letadel toho taky mohla patřičně využít. Spousta letadel byla totiž plovákových. Na snímku dole je v popředí opět original Piper a za ním Cessna, oba na plovácích.
Tady jsem cvaknul jedno " úelko " které právě pojíždělo k vyjetí z řeky. K řece se svažoval mírný svah, vybetonovaný nájezd, kterým letouny mohly vyjíždět a najíždět do vody.
Ne všechny prostory na letišti byly užívány k velkému letectví.
Najednou přijeli dva maníci, otevřeli kontejner, vytáhnuli dvě věci ... po chvilce stavění měli připravenou vlečnou a rogalo.
Žlutá mašinka v popředí je vlečná a používala se k vlekání rogalových křídel.
Pár chvilek práce a už se oba piloti vznášeli k obloze.
No, k obloze ... bohužel netrvalo dlouho a rogalo se odpojilo od vlečné. Nevím jestli naštěstí, ale nebylo to vysoko. Rogalo se zvrhlo po křídle a zahučelo do lesa , který je na obrázku na pravé straně. Nebudu to napínat, pilot za chviličku vyšel z lesa a nic se mu nestalo. Nevím proč se mu to stalo a ani jsem po tom nepátral. Stejně bych mu v té době ještě nerozumněl.
**** Zase poskočím příběhově o trošku dál v čase.
Na snímku dole je pohled na letiště NELSON. Je to další z Kanadských letišť, které jsem navštívil. No, navštívil, taky jsem na něm létal. Příběh má asi tuto pointu ... kamarád Oto Janout, čecho-kanaďan původem z jižních čech je majitel několika kanadských kopců. Je totiž zlatokop !!! Ano, nedělám si legraci. Je opravdovým zlatokopem a na jeho pozvání jsme si zalétali v okolí tohoto krásného letiště a jeho okolí. Létání bylo extra zajímavé, protože jsme ze vzduchu vyhledávali staré a nebo zasypané štoly po hledání minerál. Ota pomocí GPS mapoval tyto vstupy do podzemí, protože to bylo o mnoho jednodušší hledat z vrtulníku, než se vláčet po kopcích a zkoušet to pěšky. A docela dost jich tenkrát zaznačil. A proč ? Protože s dnešními metodami je prý možné vytěžit i to, co tam kdysi někdo nechal jako neekonomické. A prý je tam toho dost. Vzhledem k tomu, že Oťas nedělal nikdy nic jiného než MAINING, hledání minerálů, celkem dobře ho to živilo.
Letiště Nelson, taková malá letadlová loď. Oba konce ústí do vody.
Na snímku dole právě přistává vrtulník, který jsme měli objednán na let.
Aby bylo opravdu dobře vidět, majitel a pilot v jedné osobě, vyndal z vrtulníku boční dveře.
Představa, že jsem majitelem toho vrtulníku já ... Péťa z východního bloku ... je to asi vidět z toho úsměvu.
Tady na té spodní fotce je ještě podobná póza, ale před kanceláří Kokanee Helicopters - Nelson - British Columbia s kterými jsme letěli. Chtěl bych je takto na dálku pozdravit, protože to byl fakt zážitek.
Ještě jednu fotku z letiště Nelson, ale z jiného směru. Při startu ve směru, kterým je pohled, se musí po vzletu točit hned pravou, protože v ose dráhy je kopec.
2001 .. Aneb jak jsem si poprvé "skočil" na českém větroni s názvem duch Prahy a to nad kanadskou půdou. Ano, ano ... nikdy dříve jsem v L-23 Super Blaník neletěl. Musel jsem jet až do Kanady ha,ha.
Byli jsme totiž se známými pod stanem na jednom kanadském letišti, kde naše kamarádka dostala k narozenimám vyhlídkový let. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na letišti viděl L-13 Blaník, vedle něho L-23 Super Blaník a ještě VSO-10. Všechna letadla pak byla tahána hornoplošnou Belankou. Jaké bylo moje udivení, když nám majitel letecké školy řekl :" Nazdar, tak kdo poletí " ? Byl to totiž čech. Nakonec mě svezl a to ještě zadarmo ! No dobří lidé ještě existují ... díky.
Jak je vidět na fotce dole, bylo plné léto, ale v pozadí jsou na vrcholcích sněhové čepice. Na fotce stojí moje maličkost před větroněm L-23 s imatrikulací C-GFUH.
Na další fotečce je celá squadrona. Zapomněl jsem ještě na modrého Vivata s pomocným motorem.
No a v tomto krasavci jsem letěl. Vyvlekala nás žluto-bílá Belanca ( nebo možná Citabria, přesně nevím ). Po odpoutání nad vrcholky kopců jsem si vzal řídící páku a instruktor mi předal řízení. Let byl překrásný, klidný, protože téměř nefoukal vítr a celý jsem si mimo přistání nesmírně užil a vychutnal. Přistával už totiž instruktor.
Přidám ještě historku, které jsme všichni ten den byli svědci. Instruktor učil létat nějakého němce. Byl to postarší chlápek a podle mě létal docela slušně. Viděl jsem několik vzletů, okruhů i přistání. Létal na normálním L-13 Blaník. Po jednom přistání zabrdili kluci na naší úrovni. Instruktor vystoupil a říká pilotovi v přední kabině, tomu němci. Hele, nemůžeš celý život létat dvojí. Jsi ready na sólo. Cítíš se na to ? Němec se zamyslel a pak kývnul. Belanca byla zaháknuta na lano a už si to svištěl po dráze. Trošku mu to sice kličkovalo, ale nic velkého. Vzlet, odepnutí, okruh v pohodě. Najednou byl ale větroň tak nějak na glizádě na přistání, ale byl sakra moc vysoko. To už jsem zbystřil. Instruktor se taky vedle mě zavrtěl a už si dával vysílačku k puse. Žáka měl na rádiu, což bylo dobré. Vyčkal několik sekund a říká ... klapky, vysuň klapky ... a ... nic! Letadlo jen trošku sklonilo nos a samozřejmě začlo zrychlovat. Klapky a štíty, to už instruktor dy vysílačky docela řval. Němčoura to asi píchlo v uchu a prdnul tam první klapky. Bohužel byl asi v polovině dráhy a bylo už i mě jasné, že to na dráhu nemůže vyjít, ale už to není ani na druhý pokus o okruh. No, nebudu vás napínat. Dráha skončila, stín letadla se mihl nad hranou a bylo jasné, že je za !! Pak už bylo jen posekané pole a balíky se slámou. Ale ne ty malé balíčky,ale velké smotané kola vyšší než člověk. Zaprášilo se v poli, vylítla sláma a nic. Klid.
Dopadlo to lépe, než to vypadalo. Pilot se nějakým zázrakem trefil mezi balíky a podařilo se mu včas zastavit. Odloupnul se jen krycí plech na pásnici křídla.
Pro mě to byl další víkend a také " zářez " do kroniky mých neskutečných leteckých zážitků. Nádhera.