Strana 3).
... Kdyby bůh chtěl, aby člověk létal, dal by mu křídla ! Tak jsme si je museli vzít sami.
Ano, ano. Křídla nám skutečně nenarostla. Kdo chce létat, musí se o to sám nějak postarat. Jelikož jsem chtěl posunout pomyslnou laťku zase o kousek dál, začal jsem se poohlížet po ultralehkých letadlech ( lidově ultralajty ... dnes sportovní létající zařízení ). S prvními kroky mi poradil a pomohl můj kamarád, jinak výtečný vojenský pilot vrtulníku Robert Rajtmajer. Svezl jsem se s ním v ultralehkém letadle a když viděl můj zájem o letectví, slovo dalo slovo. Za jeho vydatné pomoci jsem ve Strakonicích udělal pilotní výcvik na aerodynamicky řízená ultralehká letadla.
Psal se rok 1997 ...
První lety jsem absolvoval v letadle TL-32 Typhoon. Byl to dvoumístný hornoplošník s laminátovým trupem. Motor měl vpředu nad kabinou, křídlo pak mělo plátěný potah s trubkovými žebry. Piloti seděli vedle sebe.
Další letecká cesta mě zafoukla na letiště do Letňan. Jelikož bydlím asi dva kilometry vedle, ve Vinoři, měl jsem to co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole.
Jednička a tři devítky ... začal rok 1999 ...
V Letňanech jsem jako první let absolvoval s instruktorem Zdendou Kadlecem v letecké škole Letov. Bylo to podle zápisníku 22.4.1999. Letěli jsme okruhy, nouzová přistání, zábrany pádu a tak dále. Letadlo, s kterým jsem poprvé v Letňanech letěl, byl dvoumístný ultralajt ST-4 Azték s imatrikulačkou AUU-07. Rozdíl mezi Typhoonem a Aztékem nebyl téměř žádný, takže přeškolení bylo zcela bez problémů.
ST - 4 Azték :
- Typ : Hornoplošný dvoumístný ultalight
- Profil : konstrukční, s trubkovými žebry, látkový potah
- Podvozek : tříkolý, s řízeným předním kolem
- Motor : Rotax
Druhým, v té době nejvíce používaným typem v letecké škole byla jednomístná Sluka. Konstrukce byla podobná jako měl Azték, ale letoun byl jednomístný. Na Sluku jsem si udělal přeškolení hned po Aztékovi. Létat v jednomístném letounu byl zážitek. Už jen ten nepatrný rozdíl, že pokud jsou piloti vedle sebe, sedí každý jakby z osy. Kdežto v jednomístné variantě sedíte přesně v ose a já osobně jsem z toho měl leoší pocit. Další variantou byla Sluka s pevným, konstrukčním křídlem. Přezdívalo se jí " Šotovka " , podle M.Šota , který jí pomáhal tvořit. Označení měla LK-2MT a imatrikulaci OK - EUU - 23. Přeškolení jsem si na ní udělal 14.6.1999 a létání se Šotovkou byla nádhera !!
Na obrázku dole si můj velký kámoš Jirka Neubauer programuje " palubní počítač " před dálkovým letem do Nymburka :-)) Letěli jsme tenkrát spolu a let nám trval celou věčnost ha,ha. No jo ,no , tomu se říkalo ultralajty !! Mapa, kapalinový kompas, hodinky a pilotní zkušenosti. Nic jiného. Žádná GPS, žádné skleněné multifunkční vymoženosti. Prostě syrové létání ...
Jelikož byl Jirka technikem na L-39 ve Vodochodech, podařilo se mu někdy "skočit" v zadní kabině tohoto překrásného jetu. Fotku, kterou mi poslal sem prostě nejde nedat.
Že mu to ale klukovi sluší ... co ??
Když jsme si mysleli, že už máme mysl nabitou zkušenostmi, bylo potřeba si to někde ověřit. Jak jinak by se to dalo udělat, než v navigační soutěži. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na navigační soutěž na Sazenou. Letěli jsme dvě posádky. Jednu jsem tvořil já, s Jirkou a druhou tvořil Venda Matoušek s Tomášem Mejstříkem ...
Já s Jirkou jsme letěli v Koale s poznávací značkou OK - DUR - 26, která je na obrázku nahoře.
Tomáš a Venca pak letěli se Stárem. Na spodní fotce jsme zvěčněni před soutěží. Zleva - doprava jsou : Václav Matoušek a Tomáš Mejstřík. Dále pak moje maličkost a Jirka Neubauer.
Soutěž probíhala standardním způsobem, tedy navigační příprava - vzlet - navigační úloha na čas s hledáním skrytých symbolů v terénu a porovnávání dodaných fotografií - přistání na přesnost do decku. S Jirkou jsme si rozdělily jasné úlohy. Jirka letěl z levého křesla a já z pravého navigoval. Asi po deseti minutách po vzletu jsem hlásil Jirkovi, že nevím kde jsme. Hodil jsem kufr. To bylo pro začátek dobré, protože pak jsme se začali hádat a nikdo z nás nevěděl , jak z toho ven. Řekli jsme si, že takhle to nejde. Uklidnili jsme se a začali to řešit znovu. Pak se dokonce za náš stroj pověsil Vivat, také závodník, ale to jistě netušil, že náš kosmický modul neví kam letí ... a Houston v rádiu nebyl. Nebylo komu hlásit ono pověstné :" Houstone ... máme problém ". Rádio se totiž během soutěže, stejně jako GPS a podobná zařízení nesmějí během soutzěže používat.
A jak to nakonec dopadlo ???
Na finále jsme byli krátcí, což znamenalo přistání za " 0 " bodů. Z tratě jsme se vrátili o 15minut dříve, než jsme deklarovali. Víc bych se o tom asi ani nechtěl rozepisovat. Prostě ostuda. Bylo z toho pro naší posádku 19. místo z dvaceti :-(( Ten dvacátý snad raději nedoletěl ha , ha.
Kámoši Venca s Tomem si z nás trošku utahovlai, samozřejmě kamarádsky, spíš takové hašteření. Ale jen do té doby, než se dozvěděli verdikt rozhodčích :-))) jejich posádka totiž byla 18. !! Jen jedno místo před námi. Tak neslavně dopadl náš hon na body. Byla to trošku mačeta na naše ego. Ale dobrá zkušenost.
Jak je vidět na fotce dole, s Jirkou jsem byl stále kámoš. Jednoduše byli jsme, jsme a budem !!!
Tak trošku nálepkou na mém ostudném účinkování v navigační soutěži bylo umístění v soutěži " Letňanský kufr " . Letěl jsem sám, v sólo LK-2 Sluka. Letělo se po uzavřené trati vzlet směrem na Prahu, pak levou zatáčkou přes letiště Kbely na Černý most pak dále kousek na jih, na východ a velkou táhlou levou zatáčkou zpět do Letňan. Tam pak průlet měřeným cílovým koridorem a přistání do určeného prostoru. Když to celé shrnu, skončil jsem v jednosedadlových letounech na krásném, druhém místě. Osudové pro mě bylo určení jednoho znaku na trati, ktrý jsem omylem posunul mimo zónu, kterou by ještě rozhodčí uznal. Ale i tak jsem byl hodně, hodně šťastný.
Další slavná postava v letecké škole Letov je můj dlouholetý vzor amatérské stavby František Žalud. Vždy jsem obdivoval jeho " ptáka " , jak on sám nazýval jeho motorizovaný větroň ( asi si dovedete představit výraz údivu, když někdo přišel na exkurzi do hangáru a potkal Frantu, který se zeptal s klidnou tváří : " Chcete se mrknout na mého ptáka ? A vzápětí jim ukázal svůj větroň ) . Byl to stroj německé konstrukce, ale Fanda si na pylon přidělal pomocný motor. Měl na ruce přidělaný plyn a letadlo si vodil na pozici startu jako pejska na vodítku. Fanda nalétal neskutečně hodin po celé republice. Jeho éro jsem mu vždy tak trochu záviděl.
Na spodní fotce Fanda dumá nad spuštěným motorem a kouká, jestli všechno " maká " tak jak má.
... Neodmyslitelnou součástí našeho poletování , byla takzvaná " LETECKÁ SOUSTŘEDĚNÍ V AEROKLUBU ROUDNICE N/L ". Byl to vlastně ve vojenské terminologii kompletní přesun na záložní letiště. Bydleli jsme v patrové ubytovně přímo na letišti. Letouny jsme měli zaparkované také na letišti v roudnických hangárech. Létali se navigační lety, okruhy, pořádali jsme občas různé soutěže, třeba v přesnosti přistání.
Zde bych si z dovolením opět přihřál svou polévku. V přesnosti přistání, které se letělo na dva starty, jedno přistání s možností regulovat otáčky motoru a druhé přistání na volnoběh, jen s rozpočtem, jsem skončil na krásném PRVNÍM místě. Vezmeme-li v úvahu, že se účastnili všichni členové soustředění a to včetně instruktorů, nebyl to špatný výkon .-)))
Když bylo hodně horko a nechtělo se nám létat, tak jsme se jezdili koupat na roudnický písák. K večeru se zase třeba létalo s rádiem řízenými modely a když se setmělo, byl tu letištní klub ... o tom se ale rozepisovat raději nebudu.
Kdo zažil ... ví :-))))
K těm akcím na soustředění o kterých jsem psal, patří i děj na obrázku dole. Udělali jsme si s Vendou Matouškem kurz, a skočili jsme si padákem z letadla. Venda skákal první a já pak po něm. Na fotce je i datumovka ... 11.8.1999 Dokonce jsem se trefil při přistání na letiště. Vzhledem k tomu, že jsem na křídle na svahu nalétal spoustu hodin, nebylo v tom při skoku z letadla téměř žádný rozdíl.
Že se tam zažilo neskonalé množství legrace v mezích zákona svědčí i další fotka z Roudnice. Jirka půjčil klukům dva anti-G obleky i s přilbama a kluci ( Venda Matoušek a Tomáš Mejstřík ) přiletěli v ultralightu navlečení v těchto mundůrech. Když vystupovali, my přihlížející jsme smíchy nemohli popadnout dech ! Recese, sranda, přátelství a létání ... zase můj povzdech.
Na horní fotce zleva : Já ... vzhledem ke svojí postavě v roli bombarďáka, vpravo pak Venda Matoušek, jako rozený stíhač.