Strana 2).
... Vývoj nezastavíš a každá chyba, která tě nezabije, tak tě posílí
Tak, jak hlásá nadpis pokračování strany dvě, to mnohdy vypadalo i při mých leteckých pokusech s padákovou tříkolkou. S odstupem času na to koukám s trochou nostalgie, ale jsem i tak trošku rád, že se nenaplnil ten slogan " co tě nezabije ". Jak je totiž vidět na obrázku dole, ne vždy to dopadalo podle mých představ. Na tomto snímku je dobře vidět poškození, které vzniklo převrácením tříkolky na zemi. Padák to trošku ze strany podfouklo, ten se naklopil a stáhnul s sebou tříkolku, které skončila na zádech. Měl jsem na popruzích rychlosponu a z tříkolky jsem se vysmeknul asi za 0,5sekundy. Ani si to moc nepamatuji. Poškodila se vrtule ( v té době 1.500 Kč ) kterou jsem měl koupenou od p.Křemena , zlomil se ochranný rám vrtule, zlomilo se rameno závěsu padáku. Posádka však zůstala nepoškozena. Pohled mého bráchy ( vpravo ) a můj zamyšlený pohled hovoří za vše.
Málo zkušeností, ne vždy ideální konstrukce, ale elán a chuť bylo to co mě pohánělo stále vpřed. Také psychologická podpora mojí mamky, mého " pomocného mechanika " mě dodávala sílu pokračovat v mé činnosti...
Na obrázku vlevo je vidět jeden z úspěšných pokusů o létání.
Na tom vpravo je bohužel jeho opětovné zakončení. Pozdním " podrovnáním " , tedy pozdním přitažením řídících popruhů, došlo k tvrdému dosednutí. Ochranný kruh vrtule propružil a odnesla to zase vrtule. Již druhá. Jelikož v roce 1990 bylo pro mě 1.500Kč hodně, hodně peněz , řekl jsem si, že tudy cesta nevede.
Roky se překlopily do 1992 ...
Přestavěl jsem tedy systém padákové tříkolky. Prodloužil jsem páteřovou trubku, doplnil jsem jí přední podpěrou a kardanem. Tím vznikl závěs pro rogalovo křídlo. Koupil jsem z druhé ruky rogalo Magic-15 s vyztuženou kostrou a moje letecká cesta se začala ubírat směrem k létání s pevnějším křídlem. Schválně ještě nepíši s pevným křídlem, protože rogalovo křídlo má trubkovou konstrukci, trubková žebra, ale potah tvoří stále ještě " volná " plachta, která se napne až náporem vzduchu.
Na obrázku nahoře je vidět vlastnoručně vyrobená palubní deska, kde jsem měl kuličku, rychloměr, variometr a výškoměr. Celá palubka byla umístěna v laminátové skořepině aerodynamického tvaru, kterou jsem si také sám laminoval na polystyrenové kopyto. Po vytvrzení laminátu se jen polystyren štětcem potřel nitroředidlem. Polystyren se " smrsknul " a ještě boky krytu vyztužil.
... Cesta pokus omyl, kterou jsem si vytýčil v období mé ranné aviatiky mě přesvědčila o tom, že načerpané zkušenosti se dají od někoho opsat jako ve škole. Nechtěl jsem si již dále ničit své výtvory vlastníma chybama a tak jsem se obrátil na zkušenější. Připletl jsem se tak do cesty mému kamarádovi, Petrovi Suchomelovi, který měl dvoumístné rogalo. Spolu s ním jsem pak dostával do svého podvědomí " program " létání s rogalem. Vzpomínám si dobře na svůj první kontak s hrazdou. Byl to můj první dvojí let a pilot mi dal pokyn, abych si chytil řízení ( vodorovnou trubkou - hrazdou se řídí podélný a příčný pohyb rogala ) a provedl svůj první řízený let. No, řízený, spíš neřízený. Chytil jsem se hrazdy a rogalo se začalo trošku naklánět do prava a klesat. Jak se říká v pohádkách : " a jestli neumřeli , klesají tam dodnes " !!! Já jsem totiž absolutně nevěděl , co mám v tu chvíli dělat. Stačilo ale maličké postrčení instruktorem do mého zápěstí, já jsem let zkorigoval a pak už to šlo jen k lepšímu.
Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdybych do svého rogala skočil někde na poli a jel se učit létat sám. Jako bohužel někteří dobrodruzi, které pak vezl vrtulník do nemocnice ( v tom lepším případě ). Potvrdilo se mi, že instruktoři a zkušenější borci se nemají přehlížet proto, že jsou lepší. Naopak se jim má naslouchat právě proto, že jsou lepší.
Památná fotografie ...
Na tomto obrázku můj nerozlučný kamarád, bratranec Milan Škaloud krásně zachytil můj PRVNÍ SKUTEČNÝ ROGALOVÝ SKOK.
Nejednalo se ještě o let, ve skutečném slova smyslu. Průběh byl následující ... přijeli jsme na bývalou práškařskou plochu, sestavili tříkolku a křídlo. Jelikož trochu foukalo, lehli jsme do stínu a klábosili. K večeru se vítr utišil na tolik, že jsem šel na to. Obléknul jsem bundu, nasadil přilbu a nahodil motor. Nejdříve jsem zkoušel pojíždění, párkrát jsem projel plochu tam a zpět. Vítr ale foukal více zleva a tak jsem " směr vzletu " trochu pootočil. Přidal jsem plný plyn a korigoval nohama směr. Podíval jsem se ale více dopředu a uviděl asi 20cm hlubokou brázdu napříč mému směru. Jelikož již byla rychlost vysoká a zabrzdit bych nestačil, sešlápl jsem plyn až nadoraz a trošku odtlačil hrazdu. Rogalo se plynule nadzvedlo a já bezpečně vzlétl. V přímém směru jsem pak postupně ubíral plyn a bezpečně přistál.
Adrenalin, dobrý pocit a stroj bez škrábnutí mě přesvědčil, že toto je ta cesta.
Začalo se dařit.
Každý start byl zakončen úspěšným přistáním, bez poškození stroje nebo pilota. Získával jsem tak potřebné návyky a zkušenosti. Létal jsem pouze za ideálního počasí, v podvečer, když byl krásný " olej " ( olej = slangové určení ideálního letového počesí bez termiky, větru a poryvů ).
Na fotce vlevo mě Milan vycvaknul při vzletu.
Omlouvám se za kvalitu obrázků, ale jsou to digitalizované diapozitivy. Nemají hodnotu kvality, ale pro mě a mé blízké mají hodnotu dokumentaristickou. V roce 1992 také slovo digitální mohlo být spojováno tak leda s ruční kalkulačkou :-))
Na spodním obrázku je vidět palubní deska na mém rogale za letu.
Rychloměr ukazuje cestovní rychlost, krásných 50km/h. Variometr ja pak na nule. To znamená že stroj letí v horizontu a ani neklesá, ani nestoupá.
Dobrý je odstín zelené barvy. Přesně takový odstín měl ve své kabině můj nejoblíbenější letoun Mig-21. Kdo ví, jistě si domyslí proč :-)))
Jelikož jsem vášnivý fotograf a obrázky z ptačí perspektivy nevidí jen tak někdo, vložím sem dvě fotky z letu v okolí Vinoře. Na první fotce je vidět dům mého bratránka v ulici Chvojenecká. Je to u Vinořskéh háje.
Na druhé je pak vidět Vinoř, kde jsem se narodil a stále zde žiji, ve směru západ - východ. Po vyvolání snímků mi dalo pěkných pár chvilek, než jsem se v obrázku vlastně zorientoval. Kdo zná Vinoř " pěšky " , myslím si že bude mít také chvilku problém.
1993 ...
Jelikož jsem usoudil, že cestovní rychlost kolem 50km/h je opravdu malá, zaskočil jsem za odborníkem na slovo vzatým. Kdo jiný mi mohl lépe poradit, než můj kamarád Petr Chvojka. Je to opravdu mistr ve svém oboru a jelikož v tu dobu pracoval v Leteckých opravnách Kbely, stejně jako já, neměl jsem to ani moc daleko.
Společně jsme zkoukli můj stroj a Petr mi poradil, že plachta na mém Magicu ( bílá ) je již moc prověšená a proto hodně brzdí.
Usoudil jsem, že by bylo asi dobré plachtu vyměnit. Zakoupil jsem tedy novou plachtu z " igelitu " v barvě červeno-žluté. Byla firemně ušitá, kvalitní a tím pádem jsem měl i záruku bezpečnosti. Na kostru křídla přesně pasovala a i design byl lepší a hezčí než jen bílá plachta.
Na obrázcích nahoře jsou čtyři fotky z našeho malého " leteckého dne " na práškovací ploše v Chrášťanech u Českého Brodu. Na dvou prvních strojím své rogalo s novou plachtou, na spodním vlevo jsem já-uprostřed, R.Suchomel-vlevo a na přistání jde P.Suchomel s jeho dvousedadlovým strojem. Petr mi novou plachtu pomohl seřídit, a stroj mi myslím i jako zkušenější zalétal. ( Vidíte ten můj rozumový pokrok, nebo názor ). Již jsem se nevrhal bezhlavě do víru dění, ale poku mi mohl někdo zkušenější poradit, nebo pomoci, neváhal jsem nabízené využít. Na obrázku vpravo pak letím na přistání s novým , zalétnutým rogalem s novým potahem.
... a tím bych asi tuto mojí kapitolu " látkového " létání uzavřel. Čas se naplnil a popostrčil mě zase o krok vpřed. Začal jsem se poohlížet po pilotním průkazu na ultralehké - aerodynamicky řízené letouny. Přesto děkuji padákům a rogalům, včetně kamarádů, kteří tyto stroje sedlali, za zážitky, které jsme v tu dobu společně zažívali !