DayZ - příběh člověka.
Cítím na těle divný chlad. Všude je tma. Pokouším se otevřít slepené oči. Ležím na studené zemi a v uších slyším šumění vody. V puse a v nose cítím slanou příchuť. Co to může jenom být. Nic mi nedává smysl, nic mě nenapadá. Pomalu vstávám z mokré země. Kde to jenom jsem? Co se to sakra děje? Ohlížím se přes rameno a za sebou vidím jen širé moře. Vyplavila mě snad voda na břeh? Nebolí mě něco? Myslím, že ne! Rozhlížím se kolem, koho bych požádal o pomoc, nebo o radu. Alespoň nějaký záchytný bod. Nikoho ale nevidím. To je divné, někdo by tu přece měl být!
Začíná trochu krápat a tak se tedy vydávám na cestu. Pomalu se vzdaluji od pobřeží a za chvíli se ocitám na nějaké silnici. Kam ale dál? Doprava. Doleva? Rozhodnout se… ale v uších mi stále zní, proč!
Proč se mám sakra rozhodovat? Proč jsem vůbec tady?
Nikde se odpověď asi rychle nedozvím. Hurá… v dálce jsem zahlédl postavu. Utíkám k ní. V půlce běhu začínám zpomalovat, protože mi na ní něco nesedí. Nevím co to je, ale ta postava, co mi běží v ústrety, se podivně potácí a divně mručí. Když už jsem skoro na dosah, začínám couvat. Sakra, co to může být? Podlité oči. Její drápy se po mě sápou! Postava řve a je evidentní, že to je vše, jen ne přítel. Na nic nečekám, otáčím se a prchám! Kam? Nevím! Mozek mi vysílá signály, které mé tělo a mysl nedokáže zpracovat. Strach, panika, útěk, zachraň se… stále dokola. Utíkám křovím, co mi síly dovolí, kličkuji jako zajíc, kterého na honu honí psi. Plot. Odrážím se vší silou, ale špatně jsem asi odhadl vzdálenost a zamotávám se do pletiva. Srdce mám až v krku. Plíce mi pumpují vzduch do těla, ve spáncích mi tluče jako v kovárně. Řev zesiluje, jak se přízrak blíží. Nový skok, tentokrát mi to vychází a já mizím mezi domy vesnice, ke které jsem v záchvatu strachu mezitím dorazil. Za neustálého běhu se otáčím přes rameno. Řev zůstal někde v dálce za mnou. Setřásl jsem TO! Co to bylo? Další otázka, na kterou neznám odpověď. Byl to nějaký blázen? Stále se mi před oči nasouvá obraz z filmu o upírech nebo zombie. Film!?! Ale vždyť tohle není film. Štípu se do ruky… jáááu! Bolí to! Takže film, ani sen to není. Je to realita! O to je to horší! Krčím se u zdi jednoho z baráků. Studený pot mi stéká po zádech. Snažím se nějak urovnat si myšlenky v hlavě. Teď je na to snad trošku času.
Takže. Moře mě vyplavilo na břeh… někde. Nejsou tu žádní lidé. Sápalo se po mě cosi, cosi co nevím kam vůbec zařadit. Mám hlad, žízeň, je mi zima. Jsem jen v tričku a kalhotách. No, to je fakt skvělé! Pomalu mi to ale začíná trošku myslet. To je první pozitivní zpráva od té doby, co jsem se probral.
Sunu se pomalu podle zdi budovy. Je to docela pěkný dům. Za normální situace bych se nikdy na cizí pozemek nevydal. Dnešní den ale rozhodně není normální. Vystupuji po pěti schodech a pomalu beru za kliku. Dveře se s vrznutím otevřou. Zamčeno tedy není. Haló, je tu někdo? Dobrý den, křiknu dovnitř. Nikdo ale neodpovídá. Hm, kdo by asi odpověděl na pozdrav dobrý den. Nejsem zřejmě sám, kdo nemá dnes dobrý den. Procházím tedy úzkou chodbičkou a vstupuji do vedlejší místnosti. Podle dřezu je to kuchyně. Na pracovní desce je všude krev! Na zemi také krev. Z poličky se na celou tu dech beroucí scénu smějí tři Matrjošky.
Při pohledu na ten kontrast se rozklepu. Hračky slepě zírají na tu spoušť. Stopy jsou jaksi rozmazané. Vypadá to, jako by malíř velkým štětcem udělal stopu ke dveřím. Někdo někoho táhnul ke dveřím! Brrr… Otočím se, abych se od té morbidní scény odvrátil. V tom se mi zaleskne slza štěstí v oku. Na protější poličce je plechovka s limonádou. Úporné zakručení v žaludku velí jasně. Jedním spojeným pohybem "skok/běh" beru plechovku a jedním hltem jí vypíjím. O kousek vedle pod stolem nacházím plechovku rybiček. Otevírám jí a cpu si mastné rybičky do pusy. Špinavá plechovka mi v tom nezabrání a mé rozhodování neovlivní. Na chvilku se cítím lépe. Je lepší být najeden, než hladový. Sedám si ke stolu, beru hlavu do dlaní a přemýšlím co teď. Vypadá to, že tento dům někdo ve spěchu opustil. Ve velkém spěchu! Bohužel to také vypadá, že poslední osoba místnost neopustila dobrovolně. Spíš byla "opuštěna" někým. A asi v leže. Nejspíše mrtvá. No nic. Musím jít dál. Tady se již víc nedozvím. Musím najít alespoň někoho. Vycházím z baráku a raději se přikrčuji. Člověk nikdy neví. Kousek od baráku po cestě je směrová cedule. To je moje záchrana. Alespoň se dozvím, kde to jsem. Zastavuji pod cedulí a koukám na nápis… СОЛЬНЕЧНЫЙ. No, to jsem si pomohl! Co to k čertu je? Vždyť to nedává vůbec smysl! СOJHEHněcoBLABLA. Počkááát… koukám na nápis a v hlavě se mi začíná pomalu rozsvěcet. No jóóó, vždyť to je azbuka, a.z.b.u.k.a! To je přece SOLNĚČNYJ. Slunečné město. To jsem se učil přece na základní škole. Ve škole za tři, ale teď umím přečíst nápisy. Takže dobrý. Znamená to, že jsem někde, kde se píše azbukou. Na východě, zřejmě v Rusku. Budu tedy pokračovat směrem na město. Pokračuji raději porostem a lesem. Mimo cestu, ale nechávám si jí na dohled, abych nezabloudil. Jistota je jistota. Po chvilce poklusu a krátkých sprintů se přibližuji k dalším stavením. Obloha se zatahuje, v zapadajícím slunci se kreslí na nebi překrásné obrazy. I v tak napjaté atmosféře se kochám tím, co vidím.
Stále se ale krčím a pozoruji domy. Nehýbu se. Nikde nic. Počkat. Oko přece jen registruje pohyb. A sakra! Za domy a ještě vedle nich se klátí dva přízraky. Pohyb prozrazuje, že to nejsou lidé. Stojí v jakémsi podivném předklonu a klátí s sebou ze strany na stranu. Naštěstí na místě a stojí ke mně zády. Lehám si do trávy a pomalu se plížím porostem k domu. V mysli mi přeskakují poučky z branné výchovy. Lokty od těla, zadek nezvedat, pomalu přesunovat váhu a sunout se vpřed. Patami k výbuchu… no, to asi ne. Tato poučka byla vlastně pro atomový výbuch. Tuto poučku zasunuji zase zpět do mé paměti. Poprvé od mého probuzení na břehu mi zacukal koutek úsměvem. Prý patami k výbuchu ha, ha. Musím se ale dostat do baráku! Mám už zase strašný hlad. Klepu se zimou a žízeň mám také obrovskou. Ve vesnici, do které jsem se připlazil, zase nejdříve pozoruji okolí. Uvnitř vesnice již nikdo není a přízraky si mě naštěstí nevšimly. Uvnitř jednoho z domů nalézám na zemi bundu. Rychle si jí oblékám, protože jsem se již zimou celý třásl. Postupuji obezřetně dál a na jedné ze zdí si všimnu vysícího plakátu...
Louskám azbuku na vývěskách na oloupané zdi. Nápis "POZOR CHOLERA". Aha, prý cholera ... to určitě! Zase nás chce někdo oblbnout a všechnu vinu svalit na nemoc, která není tolik známá a lidi se na to chytí. Já ale ne. Podle mě se někde "urval ze řetězu" laboratorní vir a dostal se vojenským vědcům z opratí. S cholerou si blbněte někoho jiného.
S vedlejším domem sousedí malá kůlna. Mám se tam také podívat? Zkusím to, třeba tam najdu něco užitečné. Nevěřím svým očím. Na zemi pod přístřeškem kůlny leží sekera! Zcela nová, nepoškozená sekera. Nástroj, zbraň a pomocník.
Hned jí dávám jméno Miláček. Ostří nabroušené, prostě přítel do nepohody. Beru jí sebou a stává se z nás nerozlučná dvojice. Sousední dům již prozkoumávám ve větší rychlosti a s jistotou. Bohužel, jak jsem si všiml, klesá i má ostražitost. Nacházím v něm dokonce prázdný batoh. Házím si batoh na záda, ještě ho plním věcmi, které jsem v domě našel a mizím zadním vchodem. Venku se rozhlížím a naproti přes ulici vidím studnu.
Mám k ní přeběhnout přes otevřený prostor ulice? Začínám se chovat, myslet a uvažovat dopředu. Nevím, co se může stát za několik okamžiků, a nic nechci riskovat. Jenže tělo a mysl zavelí zcela jinak. Dělej, máš žízeň, tak jí koukej uhasit. Zní mi v mozku. Rozbíhám se tedy přes silnici a poklekám ke studně. Voda je božská. Studená a osvěžující. Piji plnými doušky, až dokud nezmizí signál „zahnat žízeň“ z mé hlavy.
Prohledávám ještě další domy ve vesnici. Nikde nikdo. Většinou nacházím stopy zápasu, zbrklého útěku, ale jinak nikdo nikde. Prostě pusto a prázdno. Nebýt těch dvou přízraků před vesnicí, asi bych si začínal myslet, že jsem tu zůstal úplně sám. To není vůbec dobrá vyhlídka. Něco mi ale stále našeptává: „Jdi dál, pokračuj, vzmuž se … JDI „!
Opouštím tedy vesnici a pokračuji dál, stále dál, vpřed. Nevím proč, prostě mechanicky kladu nohu před nohu a jdu, popobíhám, běžím a zase jdu.
Podle slunce může být odpoledne, a podle stínu, který vrhá mé tělo, musím tedy běžet na západ.
Na silnici přede mnou vidím osamocené stavení. Vypadá jako hájovna. Dveře otevřené, nikdo nikde. Pro jistou křiknu dovnitř, jestli mi někdo neodpoví. Nic, jako obvykle. Vejdu v podřepu do domu. Na prostřeném stole, kde je čistý ubrus, leží mapa! Konečně se možná dozvím, kde jsem…
Takže, vyplavilo mě to na pobřeží u města Solněčnyj. Pak jsem se přesunul západně a teď musím být někde zde. Západně obce Dolina. Hm, ale tady je mapa utržená a další část nemám. Nedá se nic dělat, budu se muset přesunout více na jih a nebo jít prostě bez mapy. Při odchodu z domu zakopávám o židli, která se s rachotem zřítí na zem. V tom tichu okolo mi to připadá, jako kdyby se zřítil dům. Bohužel jsem asi nebyl sám, kdo slídil po nějakém partnerovi. Přízrak, který vběhl do domu, ale nechtěl parnera s kterým by společně povečeřel. Ten chtěl určitě partnera, kterého by MOHL povečeřet. Já byl ale proti. Sahám po paměti do oblasti batohu a vytahuji pohotově Miláčka. Pojdˇ příteli … zatancujeme si. Dvěma máchnutími posílám řvoucí zombie k zemi. V kaluži krve mručí u mých nohou.
Kdo je tedˇ večeře heee ? Celý se klepu. Něco teplého mi stéká po noze. Ten hajzl mě drápnul! Sahám do kapsy a ze starého šátku trhám pruh, kterým si omotávám nohu. Snad se mi do toho nedostane žádná infekce. Opouštím vesnici a raději vbíhám do lesa. Tam se cítím zatím nejlépe. Nemohu se sice orientovat podle stínu, ale vytýčil jsem si směr a tím poběžím. Probíhám keře a snažím se za sebou nezanechávat žádné stopy a nedělat hluk. V tom les začíná řídnout. Vybíhám na pole. Další vesnice je na dohled ode mě. Poklusem se tam přesouvám. Nedávám si pozor, nekryji se, běžím přes holé prostranství. V polovině pole mi vybíhá naproti zombie! Není možné, aby to byl člověk. Postavu již bezpečně rozeznám. A ten řev co vydává také.
V koutku úst mi cuká. Ne, necuká, směju se na celé kolo. Tak jen pojdˇ, já už se vás nebojím! Budeme tancovat! Miláčku k zombie čelem, ke mně zády. Sahám po slepu do batohu na zádech a tahám… stočenou mapu!!! Cože ? Proč mapu? Já jsem se spletl! Sahám znovu, ale v zádech mě píchne. Bolest, jako když do vás vjede nůž. Otáčím se a civím přímo do tváře druhého zombie, který se na mně vrhnul zezadu. Měl jsi dávat větší pozor kolem sebe, šumí mi v hlavě. Odstrkuji ho rukou. Sekyru mám již v ruce. V tom se mi podlomí noha pod útokem druhé příšery a já padám do mokré, vzrostlé trávy. Zkouším se plazit, ale drápy a tesáky těch přízraků mi rvou mé tělo na kusy. Těsně u hlavy mám svou sekeru, kamarádku, ochránkyni, mého Miláčka. Koukám se na lesklé ostří a z posledních sil jí pokládám otázku : „ Kdo dnes bude KOHO večeřet“ ?
Na motivi počítačové hry "DayZ" volně zpracoval Petr "PETRAS" Lichtenberg.